Co je to volný let?
Volný let je disciplína leteckého modelářství zahrnující mnoho kategorií. Jednotlivé kategorie definované podle pravidel FAI (Mezinárodní letecká federace) se od sebe liší velikostí modelů, případně druhem pohonu. Nejvíce rozšířené jsou kategorie F1A, F1B a F1C ve kterých se létá Mistrovství světa, Evropy a Světový pohár. Na rozdíl od RC (Radio Control) modelů, volné modely létají samy a nejsou ovládány ze země. Právě proto jsou u volných modelů kladeny větší nároky na řídící mechanismy a na optimální aerodynamické seřízení modelu. Duchem volného letu je neustálé zvyšování výkonnosti a spolehlivosti modelů za využití nejnovějších poznatků techniky. K dosažení dobrých výsledků na soutěžích je ovšem kromě kvalitního modelu nezbytná i znalost termiky a dobrá fyzická kondice.
F1A - Modely kluzáků (větroně)
| Celková plocha | 32 - 34 dm^2 |
| Minimální hmotnost | 410 g |
| Maximální délka vlečné šňůry při zatížení 5 kg | 50 m |
F1B - Modely poháněné gumovým svazkem (gumáky)
| Celková plocha | 17 - 19 dm^2 |
| Minimální hmotnost modelu bez gumového svazku | 200 g |
| Maximální hmotnost namazaného gumového svazku | 30 g |
F1C - Modely poháněné pístovým motorem (motoráky)
| Maximální zdvihový objem motoru | 2.5 cm^3 |
| Minimální celková hmotnost | 300 g/cm^3 zdvihového objemu motoru |
| Minimální plošné zatížení | 20 g/dm^2 |
| Maximální doba chodu motoru | 5 s od vypuštění modelu |
Jak se létá F1A?
Volné větroně je sport jak se patří a konečný výsledek na soutěži závisí hlavně na kvalitě modelu, fyzické připravenosti závodníka a samozřejmě někdy také na štěstí.
Na soutěžích se létá většinou na 7 hodinových kol. Během každého kola musí soutěžící odletět jeden let. Model se vytahuje pomocí vlečné šňůry délky 50 metrů. Po odpoutání modelu časoměřiči začínají měřit dobu letu. Doba letu se měří pouze po dobu předem stanoveného maxima, obvykle 180 s. V případě, že více soutěžících nalétá všechna maxima, přichází nejdramatičtější část soutěže - rozlétávání (fly-off). Zde již jde o konečné pořadí na prvních místech a maximum se prodlužuje většinou o další dvě minuty. Pořadatel stanoví desetiminutový pracovní čas během kterého musí všichni "plní" soutěžící odstartovat. V případě, že tento čas nalétá opět více závodníků, následuje další kolo s ještě delším maximem. Rozlétávání na dlouhé časy probíhá většinou v podvečer nebo brzy ráno, aby se zamezilo vlivu termiky (stoupavých proudů) a nefoukal silný vítr.
Základním předpokladem je tedy uletět sedmkrát maximum. Jedinou možností, jak toho docílit, je pokaždé model vypustit do termiky. Přes den se totiž vedle stoupavých proudů tvoří i proudy klesavé ve kterých se maximum naletět nedá. Jak ovšem zajistit, aby model byl vypuštěn v ten správný okamžik? Důležitou součástí každého modelu je háček pro krouživý vlek a časovač. Vlečná šňůra je během vleku pevně připevněna k háčku, což umožňuje kroužení s modelem na šňůře. Takto muže závodník kroužit třeba i deset minut než najde tu správnou termiku. Termika se většinou pozná tak, že model v kruhu tolik neklesá a je větší tah ve šňůře. Poté závodník model vystřelí (odpoutá z vlečné šňůry). Toho docílí tím, že se rozběhne jak nejrychleji může, aby modelu dodal co největší energii a při tom otevřel vlečný háček. Nejefektivnější je výstřel kolmo nahoru a následné srovnání do kluzové polohy. Tento způsob výstřelu se nazývá bunt a lze dosáhnout výšky až 80 m. Aby modely vydržely extrémní namáhání při výstřelu jsou dnes vyráběny výhradně z kompozitových materiálů (vlákna uhlík, Kevlar + epoxidová matrice).
Po výstřelu již model letí sám (většinou v pravotočivých kruzích). Dále po uplynutí maxima je potřeba, aby model, pokud ještě letí, přistál. To má na starosti časovač který "vykopne" výškovky do velkého úhlu. Tím se model dostane do ploché vývrtky, ve které již rychle klesá k zemi. Jelikož není model za letu nijak řízen, je unášen větrem a při velmi silném větru a termice nejsou výjimkou vzdálenosti dvou až čtyřech kilometrů. Při bezvětří zase modely létají téměř na místě. Závodník musí v každém kole pro model doběhnout a včas se vrátit, aby mohl letět v dalším kole. V případě nouze však může letět s dalším náhradním modelem. Podle pravidel může závodník během soutěže používat až čtyři modely.
Při dohledávání v terénu se často používají miniaturní rádiové vysílače umístěné v trupu modelu. Závodník pak může zaměřit svůj model pomocí přijímače se směrovou anténou. Pro dohledávání na kratší vzdálenosti, kde už není směrová anténa příliš použitelná, jsou některé modely vybaveny ještě akustickým bzučákem. V podstatě tak volný let obsahuje i prvky rádio-orientačního běhu. Dohledávání modelů je díky této metodě velmi zajímavou součástí soutěže.
Největším problémem volného letu v České republice je zajištění dostatečně velkých ploch pro soutěže. Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění a zastavění České krajiny je vhodných ploch pro volný let jen velmi málo. Na malých sportovních letištích totiž hrozí, že za silnějšího větru model nešťastně přistane někde ve vesnici, na silnici nebo na stromě. I přes toto omezení se v Čechách najde několik míst, kde se dají tyto soutěže pořádat. Mezi ně patří například sportovní letiště v Hořicích nebo vojenské záložní letiště Všechov (u Tábora). Také lze létat na velkých polích jaké jsou u vesnic Senice na Hané (u Olomouce) nebo Borotice (u Znojma).
Poslední dobou se osvědčilo použití rádiového determalizátoru, který velmi snižuje riziko přistání modelu na nevhodném místě. Například, pokud je model ve velmi silné termice, stačí jej skopnout třeba po dvou minutách a zbytek již napadá. Nebo naopak čas letu prodloužit, aby přeletěl řadu stromů či vesnici. Hodí se i při tréninku, kdy můžeme snadno zamezit nárazu do auta.